Při návštěvě skalního hradu Valečov nesmíte rozhodně vynechat prohlídku valečovských světniček. Jedná se o komplex 28 bytů vytesaných přímo do pískovcových skal nacházející se v přilehlém lese. Sloužily jako obydlí hradní čeledi a zřejmě také jako opevněné tábořiště a zimoviště v husitských dobách. Po opuštění hradu na počátku 18. století se světničky stávají obydlím místní chudiny, tzv. skaláků. Podlahy světniček byly dřevěné, okénka zasklená, zasazená do skály. Rovněž dveře byly přizpůsobeny skalám. Většina místností měla kamna s komínem vyvedeným nad skály. Některé výklenky skaláci používali jako chlévy pro domácí zvířata. Ke konci 19. století zde žilo sedm několikačlenných rodin, přibližně asi třicet osob. Našla se tu porodní bába, štěpař či topič v cukrovaru. Roku 1892 dochází na základě nařízení c.k. okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti k násilnému vystěhování, kdy jsou tito obyvatelé přesídleni do okolních obcí.
Výňatky z pamětního spisu okresního konzervátora Lance Františka o životě skaláků.
„Úvodem k tomuto pojednání připomínám, že hodlám napsat o bývalých valečovských skalácích pouze to ze svých pamětí, čeho jsem byl osobně účasten, nebo o čem jsem se dověděl od věrohodných pamětníků. Žily tu vesměs chudé rodiny, příslušné obce Bosně, po většině docházely za prací u valečovského dvora, nebo se živili částečně i jinak. Skoro každá z nich si chovala kozy, drůbež, tu a tam i prasátko-všecko ve dne pobíhalo volně ve skalách a na večer se zavíralo do skalních chlívků. Děti skaláckých rodin navštěvovaly obecnou školu v Bosni, ale jen velmi nepravidelně, jen pokud jich nebylo potřeba doma, a proto-jak se vyjádřil starý Václav Koudelka-mnoho se tam prý nenaučily. Stará Kateřina Halounová, jediná porodní babička v dalekém okolí, čilá praktikovala a radila i nemocným dětem, ač její odborné vědomosti byly nepatrné a o desinfekci neměla ani potuchy, za to měla štěstí, neboť u rodiček, jež se jí svěřovaly, vyskytovala se porodní onemocnění jen velmi zřídka. O stáří těchto obydlí lze se těžko vyjádřit. Určité záznamy o nich jsou ze začátku minulého století, ale zdá se velmi pravděpodobné, že jejich původ spadá daleko do středověku, snad do dob, kdy také hrad Valečov byl obydlen. Snad tedy někteří z posledních valečovských skaláků jsou přímí potomci dávného služebnictva pánů z Valečova. Valečovské skalní příbytky ovšem ani zdaleka nevyhovovaly požadavkům moderní hygieny, cholera se blížila, nařizování přísných opatření jen pršela z c.k. místodržitelství, nebylo tedy vyhnutí a okresním hejtmanstvím bylo nařízeno obecnímu starostovi jímž byl tenkrát Václav Šámal, aby obyvatelé valečovských skal vystěhoval a postaral se o vhodnější ubytování. Skaláci od nepamětných dob uvyklí svým nuzným světničkám i romantickému způsobu života, rozhodně nechtěli své skály opustit, takže bylo nutno provést nařízení násilím za četnické asistence a za dozoru valdštejnského stavebního ředitele. Zároveň byly světničky zdemolovány, provždy učiněny nezpůsobilými k lidskému obývání. Rodiny se ubytovaly ve dvou obecních chudobincích a bídně leckde po obci. Co přečkalo staletí, rázem zničila lidská bezohlednost, ze strachu před cholerovou epidemií. Pusté rozvaliny bývalých památných skalních světniček navštěvují dnes už jen turisté, vzpomínající nezaslouženého osudu obyvatel valečovských skal.“
Obecní úřad Boseň a správa hradu Valečov Vám přeje příjemnou návštěvu.
navštěvník webu
